Co přichází po krizi globalizace? Jakou transformací procházejí vyspělé ekonomiky?

Zatímco nové koncepce, nápady, ideje a informace jsou generovány globálně, jejich transformace do inovačních produktů a služeb je realizována a „šitá na míru“ podle lokálních podmínek, preferencí, potřeb a poptávky. Globalizace se tak stává koncepcí, lokalizace realizací.

Informace lze snadno digitalizovat a efektivně a rychle rozčiřovat po celém světě. Realizační akce a znalosti digitalizovat nelze a je tudíž efektivnější je provádět lokálně, přímo v sousedství konečné spotřeby.

Podobně je snazší převážet vstupy, součásti a komponenty globálně, ale vlastní kompletaci, montáž a finalizaci je efektivnější provádět lokálně, podle skutečné místní poptávky.

Cirkulace digitálních informací a specializovaných (modulárních) komponentů a vstupů je globální, zatímco konečná produkce potravin, výrobků a služeb je efektivnější v lokálním kontextu požadavků a času. Tato kombinace globalizace a lokalizace je někdy vyjádřena ne zcela líbivým, vícevýznamovým novotvarem glokalizace (glocalization). Pro naši definici budeme užívat přesnějšího výrazu relokalizace.

Globalizace je charakterizována integrací oddělených lokálních trhů do trhu globálního, zatímco glokalizace reintegruje globální trh zpět do trhů lokálních. Zatímco globalizace podřizuje domácí trhy, struktury a instituce sejdnocujícímu, nadnárodnímu „glaichschaltung“, glokalizace podřizuje výhody globálního sdílení znalostních a inovačních zdrojů různorodosti a specifičnosti „subnárodních“ regionů a komunit.

Jsme zde svědky typického společensko-civilizačního corso-ricorso cyklu, ve smyslu Giambattisty Vica. Vždy je třeba se vyvarovat přisuzování falešné universality jevům, které jsou ve své podstatě partikulární, a vice versa. Tak jako po corsu specializace nastává ricorso reintegrace, tak i po corsu globalizace přichází nové ricorso lokalizace.

Můžeme tedy glokalizaci vnímat jako lokálně internalizovanou (zvnitřněnou) globalizaci.

Typickým příkladem může být zemědělství v japonském pojetí, jako adaptace a přizpůsobení globálních znalostí a technik lokálním podmínkám (dochakuka). Podobně Wal-Mart velmi úspěšně dokázal svůj globální model přizpůsobit velmi rozdílným lokálním podmínkám.

Je však třeba zdůraznit, že glokalizaci nelze chápat jako jednosměrný proud inovací z ústředí do multinárodních korporací, nebo povrchní úpravu produktů z vyvinutých zemí pro spotřebu v podmínkách zemí rozvojových. Globální spotřebitel již nemá zájem o modifikované a upravené výrobky ve smyslu zjednodušení, nižší kvality a nižších nákladů. Účelem glokalizace je realizace a ztělesnění světově dostupné kvality v lokálních produktech. Jde tedy spíše o hledání vlastní cesty v lokálních podmínkách na základé dostupných vstupů globálních znalostí, inovací a materiálů. Důraz je na posílení inovativnosti, produktivity a výkonnosti lokálních (ne globálních) podnikatelů a komunit. Transfer znalostí není jednosměrný „shora dolů“, ale cirkuluje přes globální síť vzájemně výhodných obchodů a směn mezi aktivními lokalitami.

Výsledkem je posilování lokální autonomie ve smyslu soběstačnosti nebo efektivní specializace, podle místních podmínek, potřeb a zdrojů. Inovace je obousměrný tok, obzvláště v koncepcích, procesech a praktikách otevřených inovací (open innovation).

Relokalizace, je tedy evoluční proces ve smyslu corso a ricorso G. Vica:

  1. Corso. Spontánní společenský process globalizace nejdříve integruje původně separované, lokalizované trhy, instituce a systémy do větších a větších celků, vyúsťující v globální společensko-ekonomicko-politický systém. Globální systém však kopíruje, amplifikuje a posiluje tradiční centralizaci a hierarchizaci až k bodu společensko-politického pnutí, klesající efektivnosti a degradace lokálních, regionálních a národních systémů, zájmů a kultur.
  2. Ricorso. Vzniká tedy podobně spontánní process “korekce“, tj. relokalizace. Nejde však o prostý návrat k původní lokalizaci, ale o tvorbu přímého a paralelního vztahu lokalit k žádoucím globálním institucím a systémům, při obcházení a degradování neefektivních a nežádoucích. Celý proces ricorso je akcelerován pomocí nových technologií internetu, telekomunikací, společenských sítí a komoditizace informací.

Po každém historickém a energickém rozpětí společenského systému nastává útlum a stagnace, což je rychle vystřídáno stejně energickým zvratem a soustřeďováním. Vývoj společnosti probíhá v cyklech, ne v jednosměrném rozpínání či stahování, decentralizaci nebo centralizaci. Společensko-ekonomický cyklus, který zde popisujeme je tedy Lokalizace Globalizace Relokalizace.

Podobný, dlouhodobý cyklus probíhá celou historií civilizace: od původně vysoce integrovaných, nespecializovaných činností jsme od nástupu Renesance a Průmyslové revoluce zanamenali neuvěřitelnou explozi dělby práce a průmyslové, vědecké i společenské specializace. Až statisíce atomizovaných úkonů, součástí a dílčích znalostí vstupují do prostých výrobků a služeb éry masových výrobních linek. Teprve po druhé světové válce se ukazuje koordinace vysoce atomizovaných procesů neefektivní, nákladná a nekvalitní. Nastává éra reintegrace, která vrcholí na počátku 21. století: procesy se skládají s klesajícího počtu operací, produkty radikálně snižují počet jednotlivých součástek a komponent, dělníci a manažeři koordinují stále větší celky procesů. Namísto rozvinuté dělby práce a specializace dob Adama Smithe a Karla Marxe, nastupuje výrazná reintegrace práce, procesů a znalostí. Tedy, opět corso-ricorso cyklus Integrace Dělba Reintegrace ve všech oblastech prodikce, výroby a služeb, jakož i ve vědě a profesích vůbec. Vědět všechno o málu se dostává do konfliktu a pnutí s Vědět málo o všem. Jde vlastně o nejdelší ekonomický cyklus civilizační evoluce: probíhá jen jednou a lidstvo se právě nachází v akcelerujíci fázi reintegrace.  

Tak jako reintegrace, ani relokalizace není prostým návratem zpět, není příliš podobná původní lokalizaci. Jde o novou normu, nový způsob života, nový svět. Je založena na nové technologii, nových znalostech a novém vnímání světa. Lze v ní detekovat rudimenty dávné lokalizace a zkušenosti probíhající globalizace. Jelikož jde o procesy, je třeba vnímat jejich nástup, akceleraci, zpomalení, stagnaci a nevyhnutelný pokles a konečný ústup. Všechny přirozené procesy probíhají podle přibližné křivky „S” – v osobním, společenském, politickém i hospodářském životě. Hybné charakteristiky relokalizace jsou tedy zcela nové, dříve nepoznané transformační faktory.

Základní faktory jsou např.:

  1. Sebeorganizace, samoslužba a samoobsluha (self-service)
  2. Vyloučení mezičlánků a zprostředkovatelů (disintermediation)
  3. Individualizace, masová kustomizace (mass customization)
  4. Vysoká technologie (high technology)
  5. Znalosti namísto informací (knowledge)

a celá řada dalších, spíše již druhotných, odvozených manifestací a důsledků.

Prakticky z toho vyplývá využití zkušeností, znalostí a technologií globálu za účelem posílení soběstačnosti a dlouhodobé samoudržitelnosti lokálu. Posíléní lokálu probíhá na paralelních  aprovázaných úrovních hospodářské soběstačnosti, politické samosprávy, kulturní autonomie, osobní svobody a zodpovědnosti.

Např. vznik silné globální kultury je doprovázen akcelerujícím důrazem na revitalizaci a posilování kultur místních, regionálních a národních (ne státních).

Kultura je v podstatě sebeprodukující se, cyklický, autopoietický komplex vzniku, rozvoje, útlumu a zániku pravidel chování a sdílení, hodnot, preferencí a norem, které se manifestují v institucích, věcech a artifaktech charakterizujících danou kulturu v daném období vývoje. Živá kultura je fixována v materiálních objektech, koncepčních paradigmatech a představách o světě a jeho fungování (Weltanschauung).

Kultura nemusí být nutně geograficky lokalizovaná nebo jazykově specifická, ale je závislá na komunikaci, předávání a sdílení kulturních rámců a pravidel v dané populaci. Dobrým příkladem je kultura Žídů, která je manifestována v mnoha národnostech a jazycích, ale přesto rozpoznatelná, specifická a dlouhodobě udržitelná. Podobně relokalizace není nutně geograficky nebo jazykově vymezena, ale spíše uložena (lokalizována) v intenzivně komunikující, spolupracující populaci (která je ovšem často nutně aktivní v daném území a jazyce).

Každý člověk je tedy součástí celé řady paralelních nebo překrývajících se kultur, od místní a regionální až po národní a globální, přes profesní, náboženské a zájmové až po komunity společenských sítí internetu.

Kultura tedy nemůže být umělá, státem financovaná výstava, divadlo nebo malíř. Impresionismus, baroko nebo film noir byly odrazem jiného dění, než ministerstva kultury.

Ministrem kultury by neměl být herec nebo kytarista, stejně jako, že univerzitu neřídí nejlépe profesor řečtiny, nemocnici pan docent urologie, anebo stát mladý mašínfíra. Vulgarizace kultury pramení z jejího nepochopení.

Každá země disponuje celou škálou typů kulturního bohatství: viditelné věci, jako budovy, katedrály a umělecká díla, ale i literatura, hudba, malířství, divadlo a film, dominující právě svou viditelností a přetrváváním. Kultura národa však nejsou věci, ale komplex procesů, které k těmto věcem vedou. Věci jsou jen výsledkem či následkem kultury.

Existuje však kulturní bohatství méně viditelné, obsažené ve znalostech, schopnostech, metodách a zkušenostech lidí – zdroj všech těch viditelných „věcí“ tradiční kultury.

Kultura národa spočívá v řízení a organizaci podniků, způsob jakým lidé tráví většinu svého času – ne jen večery po práci – tedy jak pracují, jaký mají vztah k práci a svým spolupracovníkům, jak vydělávají na svůj chléb. Do kultury národní patří i úroveň chování, respektování pravidel, řízení státu. Ano, i úroveň řízení státu je důležitým výrazem kulturnosti národa.

Proces samoprodukce kultury tedy prochází fázemi dělby a specializace (lokalizace), integrace a unifikace (globalizace) a následné diverzifikace a diferenciace (relokalizace).

Lokální kultury se nepřetržitě formují a reformují, vyvíjejí své vlastní symboly pro přenos informací, sdílení znalostí a tvorbu preferencí. Lidé z vnějšku, vstupující do těchto lokálních kultur, mají vzrůstající potíže ne jenom s potřebnými informacemi, ale hlavně se znalostmi a pochopením jak lokální světy fungují. Proto globalizace nezjednodušuje životy lidí, nezaměňuje kultury lokální kulturu globální, ale přidává pouze kultury další, na stále vyšších úrovních. Lidé se stávají podstatně multikulturními bytostmi. 

Globalizace tedy nepřinesla jedinou, převládající a homogenní kulturu – a nkdy nepřinese. Globalizace posílila relokalizaci a zintenzivnila diferenciaci a diversifikaci „malých“ kultur, zmenšujících se skupin a komunit, jak geograficky a jazykově determinovaných, tak stále více definovaných digitálními a profesními sítěmi skupinové příslušnosti.

To znamená, že podnikové funkce služby zákazníkům, design a inovace produktů, jakož i formy spotřeby nemohou zůstat segregovány v centrální skupině, ale musí být plně a přímo integrovány do lokálních sítí uživatelů. Opět tedy nastupuje ta transformační triáda: self-service, disintermediation a mass customization.

Globální podniky musí žít v kulturách, které pomáhají formovat. Nestačí jen pozorovat zevně, je nutné pozorovat a jednat zevnitř. Jinak jim uniknou rychle vznikající formy chování a spotřeby, nové hodnoty, pravidla a normy. Vztah mezi uživateli a poskytovateli (designéry) musí být přímý, bez nadbytečných a zbytečných mezičlánků. Relokalizace transformuje globální informace do lokálních znalostí a akce.

Relokalizace produkce, výroby a služeb, založená na globálně sdílených vstupech, informacích a zkušenostech, přináší nové modely designu, výroby a organizace spotřeby. Bez ohledu na „perfektnost“ výrobku či služby, vždy podstoupí lokální modifikaci, adaptaci a změnu při použití. Design by neměl být za účelem perfekce, ale směrem k umožnění místní interpretace a reinterpretace. 

Ani růst lokálních a digitálních komunit nevede k homogenizaci kultury. Intenzivní propojení a komunikace vede k propagaci konfliktů a difernciace v síti. Proto i lokální komunity musí být adaptabilní a flexibilní, schopné neřetržité změny. Schopnost propojit se globálně je jistě výhodná, ale ne každý ji chce využívat. Lidé se stále více propojují lokálně, ale s přístupem ke globálním zdrojům, zkušenostem a znalostem. Sdílená, průhledná a srozumitelná kultura usnadňuje komunikaci a zjednodušuje koordinaci akce. Relokalizace je přirozeným pokračováním globalizace.

Potvrdit to mohou světoběžníci, kteří v domácím prostředí považují jazyk a kulturu za dané a ne stojící za povšimnutí, ale aktivně vyhledávají kontakt a konverzaci jakmile uslyší svůj mateřský jazyk na tureckém tržišti, brazilské pláži, nebo na březích Zambezi. Hluboká potřeba relokalizace v takovém kontextu vystupuje zcela přesvědčivě a bezvýhradně. Proto je globalizace pouze jedním ze vstupů do procesu relokalizace. Mysli globálně, ale jednej lokálně.

Lidé nekomunikují proto, že rozumí jazyku nebo, že si navzájem rozumí. Jazyk a porozumění může vést k výměně informací, ale komunikace vedocí k akci je nejsilnější tam, kde jsou sdíleny hodnoty, normy a pravidla, tj. ve vlastní kultuře. Bez sdílených hodnot a norem lidé nemají důvod komunikovat, i když v podstatě komunikovat mohou. Bezdůvodná komunikace rychle degeneruje na prostou výměnu informací.

Hlavní rolí kultury tedy není pozorování relevantních symbolů a artifaktů zvenčí (na výstavě, v divadle, v kině), ale poskytování správného kontextu pro iniciaci a koordinaci účelové akce. Rozdíl mezi kulturou mrtvou (pozorovanou) a kulturou živou (účastnící se) je nejsilnější hnací silou relokalizace a nejslabší stránkou globalizace. Rozdíl mezi pasivitou a aktivitou je stále silněji přemosťován transformací relokalizace: outsourcing aktivit a funkcí k zákazníkovi či uživateli je nejmocnějším trendem globálního hospodářství.

Národní stát stojí před zánikem. Jeho pravomoci jsou stále více usurpovány superstátem, nadstátními institucemi, různými uniemi a centrálními či globálními organizacemi. Mnohem důležitější proces oslabování národního státu však probíhá zdola (a bývá zcela ignorován): posilováním autonomie a samosprávy regionů, lokalit a kulturních skupin. To je relokalizace.

Jak posilovat relokalizaci?

1. Rozpoznej nezadatelnou moc zákazníka, uživatele, klienta a spotřebitele. Umožni jim individualizaci, personalizaci a kustomizaci v kontextu jejich aktivních lokálních a digitálních kultur.

2. Podporuj kulturu sdílení, komunikace a spolupráce za účelem přirozeného, spontánního, samoorganizačního a dobrovolného propojování a svobodné tvorby produktů, výrobků a služeb v kontextu lokální kultury a kontextu.

3. Posiluj individuální uživatele, ne skupiny, frakce či strany, do pozic představitelů, mluvčích a dočasných „vůdců“. Umožni jim akcelerovat modifikaci systému za účelem uspokojení kulturně zakotvených potřeb, hodnot a preferencí.

Organický růst a rozvoj lokálních komunit, s vnitřně integrovanými funkcemi designu, výroby a služeb, posilovaný efektivní možností propojení a komunikace lokálních kultur s globálními sítěmi znalostí a zkušeností, to vše vede k formaci velkých, dlouhodobě samoudržitelných, autonomních komunit v rámci globálního sdílení informací a znalostí; to vše vede k relokalizaci.

2