Podnikatelský a Organizační model PU

Podnikatelská univerzita (PU) je síť partnerských institucí, tj. provázané konsorcium aliančních partnerů, kteří se navzájem doplňují za účelem optimalizace zdrojů pro tvorbu zisku a splnění akreditačních požadavků mezinárodní či globální univerzity.

Podnikatelská univerzita je zákaznická univerzita založená na zákaznickém principu (náš zákazník, náš pán). Proces tvorby potřebných zdrojů probíhá paralelně s procesem identifikace zákazníků (zaměstnavatelů a studentů) jakož i tvorby inovačních produktů (kurzů, materiálů, inkubátorů).

Základním procesem rozvoje, funkce a kontinuální adaptace PU je tzv. „triangulace“. Pomocí triangulace PU vzniká, funguje a přetváří se podle měnících se požadavků prostředí, klientů a akreditačních požadavků.

Triangulace je tříbodové partnerství mezi (1) PU (či její složkou); (2) zdrojem (investor, profesor, student) a (3) zákazníkem (podnik, zaměstnavatel), jehož „zakázky“ pomáhají financovat vzdělávací proces.

PU se rozšiřuje podle triangulace, viz schéma podnikatelského modelu. Střed sítě, PU a její koordinační jádro, je přímou či nepřímou součástí všech trianglů sítě. Např., podnik nebo skupina podniků (zákazník) vyžaduje absolventy v řízení globálních supply chains, které se na tradičních školách neučí. PU nalezne zdroje (školu, program nebo profesory) a uzavře triangl tím, že je přizve k účasti v síti. Vzniká tak generický triangl PU-Zákazník-Zdroje. Podnik zaručí uplatnění studentů a spolufinancuje potřebné zdroje. Zdroje se stávají součástí nabídky PU pro získávání dalších studentů a tím i dalších finančních prostředků. PU pak umožňuje univerzitní vzdělání v celé škále dostupných trianglů v síti.

Proces triangulace může probíhat i celou řadou jiných forem. Např., investor chce podporovat vzdělávání v ekologickém a společenském podnikání nabídkou odpovídající finanční investice. PU použije investici k získání odpovídajících zdrojů a zajistí studenty i zákazníky. Uzavírá se tak triangl ekologického podnikání PU-Investor-Zdroje. Lze postupovat I do “druhotné” či nepřímé triangulace, kdy např. zdroje (škola či program) naleznou své vlastní studenty a zákazníky a vloží je do sítě PU.

Konkrétní příklad může představovat např. firma Linet a její škola API. Pokud se stanou součástí sítě PU, získají její studenti přístup k ostatním zdrojům PU (např., právo, strategie, IT atp.) zatímco studenti PU tak získají přístup k řízení výrobních procesů a inženýrskému designu, atd.

Zcela rozdílný přístup může být zdroj potenciálních studentů, jako Junior Achievement (JA) hledající investora (např. mezinárodní konsorcium podniků) pro kterého PU uzavře triangl poskytnutím zdrojů.

Obr. Podnikatelská univerzita

Celá škála těchto generických přístupů k triangulaci je znázorněna (také genericky) na výše uvedeném schématu sítě PU. Partnerské triangly se opírají o zajištění zdrojů a hlavního zákazníka současně. Jde v podstatě o využití principu „masové kustomizace“, tj. vzdělávání šitého na míru, kdy daný program vzniká až na základě zákaznické poptávky, investičních prostředků nebo silných existujících zdrojů. Tedy, nejdříve prodej, pak produkce (ne opačně, ve smyslu tradičních univerzit). Uplatnění absolventů a jejich firem, podniků či projektů je nedílnou součástí funkce PU.

Triangulační proces PU se skládá z interních a externích partnerských aliancí. Interní aliance vznikají mezi vnitřními partnery sítě PU, zatímco externí aliance hledají alespoň jednoho externího partnera (zákazníka, investora, zdroj). Zpočátku převládají aliance externí, později v rozvoji pak aliance interní. Podnikatelská univerzita začíná fungovat již vznikem prvního životaschopného trianglu, zatímco její certifikace a akreditace přicházejí až ve fázích postupného splňování regionálních, národních, mezinárodních a globálních požadavků.

Jádro PU není pouze pasivní koordinační složkou. Naopak, jeho hlavní funkce zahrnují kontinuální úkoly:

  1. Identifikace nového tržního prostoru či niche
  2. Vyhledání rozvojového partnera (investor)
  3. Vyhledání hlavního zákazníka (podnik)
  4. Uzavření trianglu, sítě rozdílných institucí a firem, které sdílejí stejný cíl či záměr

(Zakázka hlavního zákazníka poskytuje studenty a doplňuje finanční zdroje)

  • Zapojení existujících PU partnerů (podniků a institucí) do rozvoje PU
  • Rozšiřování existujících trianglů v nových inovačních směrech

Těmito funkcemi se jádro PU stává „hnacím motorem“ celé sítě PU. Tím také dostává činnost jádra smysl a řád: vznikající síť stále kvalitněji a stále přesněji „vyhodnocuje“ co je žádoucí, co je strategicky významné, čeho je třeba a co je nepotřebné. Síť sama a její architektura i dynamika určuje strategii PU. Tím se lze vyhnout nedostatkům shora „vymyšlené“ strategie, která neodpovídá dynamice prostředí, ale také práce s institucemi, které se do sítě PU nehodí, působí rušivě, anebo představují nebezpečí pro finanční stabilitu, kvalitu či reputaci sítě PU.

Síť PU nevzniká jen na základě osobních vztahů, ale hlavně na základě kvality a doplňovací synergie přizvaných partnerských institucí. Protože “kriteria vstupu” do sítě zatím nelze spolehlivě určit, je třeba aby členové jádra PU postupovali kolektivně při vytváření kritérií a vyhnuli se tak sledování čistě osobních zájmů a vztahů. Na základě individuálního přístupu nevznikne správná strategie a již vůbec ne PU. Individuální osobní zájmy se sledují osobně a individuálně, ne v rámci sítě PU, kde platí spolupráce, synergie a dodržování pravidel rozhodování i chování.

V síti PU si všechny podniky, instituce, investoři a zákazníci zachovávají svoji plnou autonomii a nezávislost – jak tomu ani jinak nemůže být – kromě jádra PU, které nutně postupuje a jedná v zájmu celé sítě PU. Vše je postaveno na dvojstranných dohodách mezi PU a partnery. Vyvstává otázka jak udržet dlouhodobou spolupráci všech partnerů sítě PU a stabilizovat organizační strukturu pro potřeby certifikace a akreditace.

Jádro PU, vedené rektorem, vytváří Kodex sítě PU, který upravuje podmínky partnerství v síti pro všechny zúčastněné instituce. Mezi základní pravidla Kodexu patří:

  1. Vzájemná nezávislost. Partnerské instituce si zachovávají nezávislost a autonomii. Podmínkou vstupu je zachovávání pravidel Kodexu. V PU neexistuje hierarchie, instituce jsou v síti svéprávné.
  2. Vzájemná preference. Partneři PU se navzájem preferují, spolupracují a upřednostňují v navazování vztahů a kontraktů v zájmu sítě PU.
  3. Vzájemná nekonkurence. Partneři PU spolu nekonkurují a navzájem respektují své smluvní specializace a doplňující se schopnosti a znalosti. Vytváří se tak “instituce důvěry”, která umožňuje strategickou spolupráci v rámci sítě PU.
  4. Vzájemný respekt. Partneři PU nezískávají výhody, zisky a pozice ze vzájemných transakcí, ale pouze z vnějšího prostředí. Jednotkou konkurenceschopnosti tedy není partner či složka PU, ale síť PU jako celek.
  5. Flexibilita a podnikatelská autonomie. Partneři jsou aktivní ve vyhledávání příležitostí pro PU: tím se síť PU stává strategicky flexibilní a obchodně dynamickou. Mohou navazovat podnikatelské vztahy podle svého uvážení, pokud nejsou porušeny pravidla Kodexu a poškozeny zájmy sítě PU.
  6. Demokracie sítě. Neexistuje centrální vlastník sítě PU, ani žádná „holding“ company, ale jde o konsorcium partnerů vázaných bilaterálními smlouvami a Kodexem. Vyhodnocování vzájemných transakcí je kontrolováno jádrem PU a jeho účtárnou.
  7. Vyloučení. Vyloučení ze sítě PU je automatické při záměrném porušení jednoho z pravidel Kodexu. Jádro PU prostě vypoví dvojstrannou smlouvu s provinilou institucí či jedincem.
  8. Přístup. Každý partner má zajištěný přístup ke všem zdrojům a příležitostem sitě PU, ale i ke všem výhodným externím zdrojům a příležitostem, které tím vnáší do sítě.
  9. Vstup: noví partneři. Partneři vstupují do sítě PU na základě triangulace, zajišťují si svůj vlastní kapitál a nespotřebovávají existující kapitál sítě PU. Tím se síť může rozvíjet bez obětování úsilí starších partnerů. Síť PU však poskytuje partnerům kolaterál pro bankovní půjčky. Finanční instituce se mohou stát partnery sítě PU.
  10. Výstup: opuštění sítě PU. Partneři mohou opustit síť PU podle svých zájmů a potřeb. Finanční vyrovnání probíhá na základě provizí dvojstranných smluv a je dohodnuto individuálně.

Základní pravidla Kodexu tvoří jakousi Ústavu sítě PU. Specifická prováděcí pravidla a kontrakty jsou odvozena od této ústavy.

Veškeré zakázky a platby kterékoliv partnerské složky sítě PU jsou zpracovány jádrem PU a její účtárnou, která monitoruje celkový cash flow celé skupiny, sítě PU. Jádro PU tak monitoruje stav partnerů sítě a zajišťuje jejich právní ochranu, ziskovost a znalostní hodnotu. Intervence ze strany jádra PU jsou však minimální.

Kromě podnikatelského a organizačního modelu jsou základními diferenciačními znaky PU účely a funkce, které jsou zaměřeny na výuku a studium podnikání pomocí podnikání samého, tedy zakládání firem, přidávání hodnoty a uspění na globálních trzích.

Účely a funkce Podnikatelské univerzity

The principal goal of education is to create men who are capable of doing new things, not simply repeating what other generations have done – men who are creative, inventive and discoverers. The second goal of education is to form minds which can be critical, can verify and not accept everything they are offered. The great danger today is of slogans, collective opinions, ready-made trends of thoughts. We have to be able to resist individually, to criticize, and to distinguish between what is proven and what is not. So we need pupils who are active, who learn early to find out by themselves, partly by their own spontaneous activity and partly through material we set for them; who learn early to tell what is verifiable and what is simply the first idea to come to them. Jean Piaget

Podnikatelská univerzita je koncepce vyplývající z globálního nástupu znalostní společnosti. Znalostní společnost identifikovala tvorbu a užití znalostí jako základ konkurenceschopnosti, inovace a hospodářsko-společenského rozvoje regionu.

Název „Podnikatelská univerzita“ (Entrepreneurial University) vyjadřuje její duální poslání: 1. Univerzita podnikatelů a pro podnikatele, a 2. Univerzita, která je sama podnikatel, podniká a je podnikatelskou institucí.

V globální éře je kultura inovace předpokladem úspěšného a konkurenceschopného rozvoje regionu či země. Tvorba inovační kultury jde dále než je zavádění nových produktů na podniku, produkce vynálezů a patentů v univerzitní nebo firemní laboratoři, anebo proklamace a finanční podpory z ministerstva.

Inovační kultura je výsledkem nové architektury vztahů a nových komunikačních kanálů, tedy nové vlny podnikání a nové sítě spolupráce mezi zúčastněnými představiteli sfér zájmů.

Tyto sféry zájmů jsou tři: UniversitaPodnikySamospráva.

Bez aktivní spolupráce „triptychu“ U-P-S nevznikne podnikatelská univerzita, nevznikne inovační kultura a neproběhne zakotvení regionu ve znalostní společnosti. Podnikatelská univerzita vzniká a funguje na průsečíku zájmů a schopností akademických, podnikatelsko-firemních a politicko-samosprávních.

Vývoj poslání univerzity

Původním posláním středověkých univerzit bylo zachování (konzervace) a přenos (učení, výuka) znalostí. Univerzity byly primárně „konzervatoře“ znalostí a informací. Jako takové byly univerzity exkluzivní a izolované „státy ve státě“, ale ke svému finančnímu přežití stále silněji na státu závislé.

Od počátku 20. století se původní konzervatoře začaly transmutovat na tvůrce, výrobce a generátory znalostí (knowledge-producing institutions). Vznikla známá univerzita jako výzkumná instituce – se svým důrazem na výzkum (research), publikace a síť absolventů.

Uvedená transformace byla podmíněna rychlým zkracováním životního cyklu znalostí, akcelerací jejich vyčerpání a zastarávání. To vedlo ke snížení důležitosti konzervace a přenosu (nemá smysl učit stále lépe věci stále více zastaralé či nepotřebné) a tudíž nárůstu prominence tvorby znalostí nových.

Globální éra znalostní společnosti ještě dále zkrátila životnost a použitelnost znalostí. Ve 21. století proto neoceňujeme jen prostou tvorbu znalostí, ale jejich skutečné použití a využití v praxi. Znalost, která není využita je „mrtvá“. Znalost ležící na patentovém úřadě je promarněná pokud není aplikována a zapřažena k tvorbě hospodářsko-společenského výnosu, k rozvoji regionu.

Moderní univerzita tak získala nové, již třetí, poslání: Kapitalizace znalostí.

Kapitalizace znalostí

Je to právě poslání kapitalizace znalostí, které otevírá prostor pro vznik Podnikatelské univerzity.

Věda, výzkum a inovace již nemohou být jen věcí náhody, inspirace, kreativity, talentu a osvícení jedinců či skupin, ale musí být strategicky opodstatněnou soustavou institucionálních vztahů a závislostí v nichž se jedinci a skupiny mohou nejlépe realizovat.

Každá univerzita, která nejen konzervuje a učí, musí také zajišťovat a optimalizovat transfer svých nově vytvořených znalostí a poznatků – aby se nestala pouhým specializovaným interpretem a vykladačem znalostí vytvořených a použitých jinými a jinde – bez vlastního hlubšího pochopení a poznání.

Existuje několik základních forem transferu znalostí, vyúsťujících do dnešní Podnikatelské univerzity:

  1. Neformální transfer pomocí běžné konzultační činnosti fakulty, pěstování vztahů se studenty a absolventy, a tradiční publikační činnosti.
  2. Semiformální transfer pomocí Styčné kanceláře (Liaison Office), která generuje a formalizuje kontakty s firmami, absolventy a státními institucemi, identifikuje a připravuje smlouvy, granty a projekty spolupráce.
  3. Technologický transfer pomocí Technology transfer office, která pomáhá nové znalosti transformovat do použitelných technologií. Tato instituce identifikuje, patentuje, umisťuje na trhu a poskytuje licence na intelektuální tvorbu a vlastnictví univerzity.
  4. Firemní transfer pomocí Inkubátoru: nové znalosti se transformují do nových, životaschopných firem, které jsou samy efektivním nástrojem přenosu.

Poslední forma, instituce Inkubátoru a firemního přenosu, užívá koncepce kapitalizace znalostí a je tudíž raison d´être Podnikatelské univerzity. Proces od učení, publikací a konzultací, přes získávání grantů, „venture capital“ a technologických licencí, až po tvorbu firem a podnikatelských aliancí je historickým záznamem změny poslání univerzity: od původní konzervatoře až po aktivního účastníka, v triptychu U-P-S, v hospodářsko-společenském rozvoji regionu.

Změna poslání univerzity a následná reforma její struktury nemůže být realizována tradičním zvyšováním či snižováním finančních zdrojů státu. Změny ve výši financování pouze upevňují a fixují existující struktury – pouze je rozšiřují, anebo omezují v lineární reakci na zvýšení či snížení státních financí. V žádném případě takové taktiky samy o sobě neiniciují potřebné reformy. (Středověká univerzita zůstává středověkou bez ohledu na intenzitu sponzorství a mecenášství – je jí jen více nebo méně, trvá jen déle nebo krátce.) Peníze samy o sobě neřeší nic; pouze znalosti jsou hnacím motorem pokroku a tudíž generátorem peněz.

Univerzitní reformy jsou mnohem zásadněji a efektivněji realizovány změnami v produkci znalostí a ve formách jejich využití, v akceptování a otvírání se novým formám znalostí, které vznikají na průsečíku společných zájmů akademických, průmyslových a politických.

Podnikatelská univerzita: Co se tam učí?

Podnikatelská univerzita je především výrazem inovační strategie regionu a jeho hospodářsko-společenského rozvoje. Regiony bez inovační strategie nejsou schopné výrazné sebeobnovy a renezance, univerzita je pro ně pasivní spíše než aktivní institucí.

Konkurenceschopná regionální síť je založena na spolupráci institucí univerzity, podniků a samosprávy, tedy na nutném triptychu Podnikové univerzity samotné.

Základním cílem je tedy tvorba nových firem jako principiálních „nosičů“ a uživatelů znalostí. Tyto znalosti a schopnosti nejsou jen doménou obchodních a podnikatelských oborů, ale všech oborů: od molekulární biologie a computer science, přes nanotechnologie a vědy o materiálu, až po zdravotní technologie, telekomunikace a péči o člověka. Všichni členové Podnikatelské univerzity – fakulta, studenti i administrátoři – se učí podnikat, zakládat a řídit firmy, přejímat spoluzodpovědnost za praktické využití generovaných znalostí. Univerzita se učí podnikat proto, aby se stala právoplatným, aktivním členem regionálního triptychu U-P-S.

Univerzita, která umí podnikat pak může podnikání i učit. Obory podnikatelství, organizace, inovace, řízení, financování, atd., tím dostávají nový rozměr a dosahují nové kvality: již nejde jen o to vědět a znát, ale hlavně o umět. Nejde jen o informace, ale hlavně o znalosti. Podnikatelská univerzita je institucí znalostni, ne informační či vědomostní.

Nelineární model univerzity rozšiřuje škálu a rozsah vstupů do řetězce: proaktivně vyhledává zkušenosti podnikové sféry s využitím a uplatněním výsledků výzkumu, identifikuje nové problémy v průmyslu i ve společnosti a hledá odpovídající řešení ve výzkumu a vědě (viz procesy triangulace). Tímto reverzním postupem uzavírá kruh interakce, stává se aktivní součástí společnosti, je jejím vstupem i výstupem – tedy opět uzavřeným cyklem.

Nový akademicko-podnikatelský ethos není charakterizován ignorováním a distancováním se od praktického využití a výsledků, ale zvýšenou sensitivitou k výsledkům s praktickým potenciálem, ideálně následovanou zvýšenou ochotou a připraveností podílet se a účastnit se realizace těchto potenciálů.

Vstupy do procesu akademické a vědecké tvorby znalostí by neměly být výlučně akademické a vědecké. Praktické problémy formulované neakademickou částí společnosti, občany, podnikateli a politiky, jsou přínosem a kapitálem, osvěžením znalostní „genetiky“ a oslabením intelektuálního „incestu“. Takové vstupy nejen posilují výzkum, který má lepší potenciál pro praktickou podporu podniků i státu, ale formulují nové otázky, které by jinak v sebeuzavřeném a sebeomezujícím kruhu akademického řetězce formulovány nebyly.

Proto by ČR, a střední Evropa vůbec, měla mít alespoň jednu Podnikatelskou univerzitu.

Podnikatelská univerzita: Co se tam dělá?

Samozřejmě, že se tam také učí. Důraz však není na data, fakta a informace, ale na znalosti. Důraz není na symbolický popis akce, ale na akci samotnou. Učíme se ne vědět, ale umět. Umět se člověk naučí pouze děláním, zkušeností a praxí.

Podnikatelská teorie je tedy doplněna podnikatelskou praxí. Učíme lidi podnikat. Studenti se učí identifikovat a ohodnotit výzkum a intelektuální kapitál univerzity, ustavit tým a vytvořit firmu, která by jej vzala ven, na veřejnost, do tržního prostředí.

Podnikatelé pak přicházejí na univerzitu za talenty, za produkty a hlavně za firmami, které mají potenciál. Přicházejí učit a sdílet zkušenosti. Podporují rozvoj talentů směrem svého odvětví a regionu, svých funkcí a svých potřeb. Spolupodnikají s fakultou i studenty. Vytvářejí podnikatelská centra jejichž cílem je posunout studenty z kurzů do simulovaných pre-inkubátorů a konečně do inkubátorů, kde nastává reálná podnikatelská činnost. Vzniklé firmy se mohou osamostatnit, mohou být získány podnikatelskými sponzory, anebo jejich úspěšní organizátoři mohou přejít do firem sponzorů.

Podnikatelská univerzita: Základní normy

Podnikatelská univerzita je iniciována a založena vedoucími osobnostmi triptychu U-P-S. Tito fungují jako investoři, podílníci a podnikatelé. Má-li univerzita sama podnikat a chovat se jako podnikatel, musí si zachovat významný stupeň autonomie a nezávislosti – musí být schopna rozhodovat o vlastních strategických směrech a záměrech, aby mohla převzít maximální zodpovědnost za své podnikatelské výsledky. Podnikatelská univerzita musí být nezávislou institucí a ne podřízenou složkou v hierarchii podnikové, samosprávní či státní.

Mezi základními normami Podnikatelské univerzity lze uvést:

  • Kapitalizace znalostí – univerzita se stává základnou hospodářského a společenského rozvoje regionu
  • Propojení s podnikovou a samosprávní sférou, efektivní aktivizace principu „triády“
  • Nezávislost za účelem stimulace podnikatelského chování univerzitních subjektů
  • Hybridizace světových organizačních formátů, opuštění rakousko-uherského systému
  • Flexibilita v kontinuálním přehodnocování a renovace vnitřní struktury univerzity, opuštění fixních, neměnných struktur

Výzva pro českou a slovenskou podnikovou sféru, pro dědice znalostního bohatství Tomáše Bati a autora „Podnikatelské univerzity“ Jana Bati, je zřejmá: Jsou i věci důležité ve kterých lze být první – v Evropě i ve světě.

Zde je na místě poznamenat, že management a business jsou ve své podstatě profese, jako třeba praxe práva či medicíny. Nejsou ale rozpoznány a vyučovány jako profese, ale spíše jako osobní dovednosti, případně volné řemeslo anebo věda (jako třeba ekonomie). I školy managementu a podnikání by měly vychovávat profesionály a ne řemeslníky či vědce. Podnikatelské fakulty by měly být porovnatelné s fakultami práva anebo mediciny.

Dnešní špičkové vzdělávání podnikání a managementu (jako třeba MBA) připomíná spíše ekonomii, chemii, fyziku či dokonce matematiku. Nešpičkové vzdělávání pak spíše učňovskou školu. V žádném případě nepřipomíná vzdělávání a praxe managementu ani práva ani medicínu.

         Co charakterizuje profesi? Profese je založena na několika pilířích:

  1. Přijaté a uznávané těleso ověřených znalostí (ne informací)
  2. Certifikace a garance přijatelné kvality praxe
  3. Služba veřejnému blahu a potřebám klientů
  4. Ověřitelný a prosaditelný kód etického chování

Profesionál (jako lékař či právník) nemůže provozovat akceptovatelnou praxi jestliže používá neověřené, intuitivní a náhodné znalosti, není profesně oprávněn a nezaručuje kvalitu výsledků, škodí veřejnosti a okrádá klienty a nedodržuje striktní pravidla etického chování. Za takových podmínek může být z profese vyloučen.

Zde lze jasně vidět jak daleko má podnikatelská a manžerská praxe k profesi a profesionalitě. Profese integruje znalosti a praxi v moudrém a etickém přístupu ve službě veřejnosti a v soustředění na potřeby klienta. Businessman, podnikatel a manažer může selhat v jednom anebo ve všech profesních pilířích, ale může být postižen pouze kriminálně (tedy zcela jinou institucí), ale nikdy ne profesně.

Podnikatelská univerzita je založena na praktických znalostech, moudrosti a etice. Proto se k ní ještě podrobněji vrátíme. Zde je třeba zdůraznit, že moderní profese managementu musí být postavena na znalostech, ne na informacích a neověřených a neakceptovatelných praktikách talentovaných samouků. Chytrost není chytračení a mazanost není moudrost.

Již Edwin Land, vynálezce a zakladatel Polaroidu, nabádal, že každá podnikatelská škola by měla především podnikat, zakládat a řídit firmy. Jak jinak mohou noví adepti podnikání a managementu získávat své znalosti?

Systémy řízení znalostí jsou tedy systémy úpravy a změny znalostních pravidel podniků na základě profesního, stále více globálního, porovnávání. Sebezahleděná provinčnost, ať již jakkoliv dovedná (či šikovná), není znakem ani profesionality, ani expertízy, ale spíše “pochybného nevěř-tomášství” – neumělého strkání špinavých prstů do ran trpící veřejnosti a ponižovaného zákazníka.

Vzdělávací systém v ČR je velmi kuriózní, jakási „čína“ rakousko-uherského a komunistického systému. Je vysoce neefektivní, patříme ve vzdělání na samý konec i v EU – a to již je co říci. Doporučených změn by byla celá řada. Bez řazení důležitosti bych náhodně zmínil: přechod od informací a vědomostí ke znalostem, od odpovědí k otázkám, od ústního k psanému, ale také pochopení zákaznického principu, opuštění „povinného-nepovinného“, likvidaci „zápočtů“, zrušení dělení „přednášky-cvičení“ (mimochodem a paradoxně: cvičení jsou povinná, přednášky ne), zrušení kompilovaných „skript“, napojení se na světovou literaturu a zkušenosti, přednášky v angličtině, atp. Navíc je žádoucí zavést jmenování profesorů na základě pevných světových (nebo alespoň evropských) kriterií, reformovat náplně kurzů, soustředit se na kvalitu místo kvantity, učit jen nové a efektivní, ne to, co jsme učili ještě „za totality“, atd. Prostě, otevřít se světu, vyvětrat.

5