• Tomáš v knihe Peníze, nebo život popisuješ svoj príbeh ale aj cestu, po ktorej sa môže vydať každý slobodný človek – vytvárať si svoju vlastnú prácu, robiť, to, čo človeka baví a je v tom majster. Začnem trochu negatívne – vidím okolo seba veľa mladých a nezamestnaných ľudí, ktorí vyštudovali rôzne hlúposti, majú diplomy ale nemajú prácu, mnohí z nich sú zamestnaní, ale nemajú povolanie, pracujú iba pre peniaze, niektorí ani nepracujú a čakajú, že im niekto prácu prinesie. Čo s tým?

Žijeme v systému, ve kterém se začínáme na práci formálně připravovat v šesti letech a ty víš lépe než já, jak ta příprava probíhá. Začneme chodit do školy, kde nám z toho, co bychom dělali rádi a dobrovolně, udělají “povinnost”. Protože povinnost nikoho nezajímá, existují známky. Ve škole se tak postupně naučíme dělat, co nás nebaví výměnou za známky a později za peníze a iluzi “po-výšení”. Jde přece o to, to “vysoko” dotáhnout. Protože ve 20.století jsme potřebovali továrníka s továrnou a kapitálem, abychom mohli pracovat, naučili jsme se hledat práci, kterou vytvořil někdo jiný. V dnešním zglobalizovaném, sedmi miliardovaném světě se však stále větší počet této předdefinované práce stává komoditou. Proč si ji kupovat u drahého slovenského či českého dělníka, když ji za pakatel zvládne někdo v Bangladéši? Zdá se mi proto, že do budoucna bude zájem pouze o práci, která stojí na přednostech konkrétního člověka. Naštěstí, vytvořit si vlastní práci nebylo nikdy snažší.

A jak pomoci této změně? Osobně věřím v sílu příkladů. Myslím si, že lidé se učí především nápodobou. A vidím okolo sebe kolik lidí mění svůj život potom, co narazili na například člověka, který se dovede uživit tím, co ho/jí skutečně naplňuje. Stějně tak v případě firem. Navíc se objevuje stále větší počet projektů, hnutí a jiných iniciativ, které tuto změnu urychlují. V konečném důsledku si myslím, že to již brzy nepůjde jinak. Kolik lidí bez práce dokážeme jako stát uživit? Ten dnešní stav je neudržitelný a já mám obavu, že nám to již brzy bolestivě dojde.

  • Učiť sa podnikaniu, v zmysle zodpovednosti za svoj vlastný život, hľadaniu a rozvíjaniu svojho talentu, by sa mali už malé deti. Kto by ich to mal učiť, keď pre väčšinu učiteľov je slovo podnikateľ nadávkou a oni sami sú skôr obete ako tvorcovia a podnikatelia?

Často přemýšlím nad tím, jak moc se my lidé nedovedeme přes slova dostat k podstatě. Jak moc nás naše kultura naučila věřit v to, že slovo = skutečnost. Vždyť slovo je jen značka, jakási nálepka, která nám má pomoci v porozumění. Ale přitom je to spíše naopak. Proto si myslím, ať si tomu jeden říká “podnikatel” a druhý jakkoli jinak. Hlavní je, že se bavíme o stejné věci.

Myslím si, že ve výchově máme dvě možnosti. Buď k dětem přistupujeme jako šéfové, mazáci vyžadující především poslušnost a pod-řízení. “Pokud je živíme, budou nás poslouchat!” Následkem této výchovy bude poslušnost, a tedy závislost na autoritě, střídaná občasným vzdorem. A až takové dítě opustí rodiče, bude si hledat jiné autority – šéfa gangu, šéfa v práci, politika, manžela/manželku, prostě jiné lidi, kterým se bude moci pod-řídit, které bude poslouchat, ke kterým bude vzhlížet a kterým bude třeba i občas vzdorovat. Takový člověk nedokáže podnikat, tedy si samostatně rozhodovat o svém profesním i jiném životě. Nenaučil se to. Druhou možností je přistupovat k dětem s respektem a láskou a místo pod-řízení po nich požadovat sebe-řízení, místo poslušnosti zodpovědnost. Přistupovat k nim jako partner, který má samozřejme v roli rodiče nezastupitelnou vůdčí úlohu. Té ovšem nezneužívá k ponižování dítěte. Z takových dětí vyrůstají svobodní a tedy především zodpovědní lidé, kteří už nebudou potřebovat chodit do práce, která je nebaví, aby si vydělali na věci, které nepotřebují a tím se vyrovnali lidem, které nemusí (tak jak tomu v našem systému chodí). Takové děti znají svoji cenu. Nepotřebují se zalíbit. A mám pocit, že pokud se v naší společnosti něco mění, potom je to především rodina. Osobně potkávám zástupy “malých podnikatelů”, svobodných a zodpovědných dětí. Jsem v tom optimistický.

  • Na konferencii SlobodaNaŽivo stretávam mladých, kreatívnych ludí, ktorí sú plní energie. Ale poznám aj veľa mladých, ktorí nemajú potrebné vzdelanie alebo schopnosti na samostatné fungovanie. Možno, že mali, ale stratili ich alebo ich okolie presvedčilo, že nemajú. Faktom však je, že uprednostňujú prácu, ktorú im pripraví niekto druhý a zaplatí im za ňu peniaze. Práca je pre nich jednoducho iba zdroj obž Myslíš si, že sa z takéhoto stavu dá dostať? Nie je to možno aj zámer – mať zadĺžených a závislých ľudí, novodobých otrokov?

Být v našem světě skutečným kabrňákem znamená vlastnit, co nejvíc. Čím víc vlastníte, tím větší “někdo” jste. A pokud chcete být opravdu “někdo” a nemáte sportovní, umělecké či akademické nadání, můžete zkusit byznys. Vybudujete firmu a vyděláte peníze. Čím více peněz, tím větší “někdo” z vás bude. Zdá se, že existuje i recept na to, aby člověk vydělal nad-pozemsky mnoho: 1.zmanipulovat zákazníky tak, aby toužili i po tom, co nepotřebují (reklama), 2. zmanipulovat zaměstnance, aby dělali i to, v čem nevidí smysl (a co je často i velmi škodlivé) výměnou za odměnu a vidinu povýšení, 3. zmanipulovat legislativu a veřejné mínění, aby to celé mohlo fungovat. Tedy ano. Já si myslím, že je skupina lidí, v jejichž zájmu je nevědomí a závislost. Gary Hamel ve své poslední knize “Na čem dnes záleží” říká: “Největším rizikem firmy v 21.století není hyper-konkurence, ale informovaný zákazník.”. Myslím tedy, že je to pouze otázkou času.

  • Ty sa veľmi venuješ svojej rodine a dcéram. Často hovoríš, že Ťa deti obohacujú. Ja zase poznám ľudí, ktorých pohltila práca. Nie sú otroci, jednoducho ich baví a sú v nej úspešní. Rodina však ide bokom. Je to možno trochu sebectvo, skrývané za „obetovanie sa.“ Aké máš rady pre mladých ľudí, ktorí začínajú podnikať a zároveň budujú svoju rodinu a majú malé deti?

Já o univerzálním receptu nevím. Každý jsme jiní. Pokud je někdo mého založení – tj. hračička, který se rád a často ztrácí ve svých projektech a pak zapomíná na “své lidi”, považuji za nezbytné dávat si “do kalendáře” na první místo čas s rodinou a přáteli, prostě s těmi nejbližšími. Přijde mi, že práce se o sebe přihlásí tak jako tak, ale ti nejbližší často mlčí. Mají nás rádi, rozumí nám, vycházejí vstříc, mlčí, až je někdy pozdě. Toho se snažím držet. Proto první, co si plánuju je čas s Péťou – manželkou, snažím se být den s Valentýnou, s Valérií jezdíme do a ze školy. Víkendy, svátky a prázdniny zpravidla nepracuji.

  • Poznám veľa ľudí, ktorí pracujú vo firmách, ktoré niekedy volám „klik klik“ – klikajú na klávesnici alebo robia iné úkony, ktorých celkový zmysel niekedy uniká. Sú ozubenými kolieskami vo veľkom stroji, majú však istoty a dobrý plat. Teba z tohto stroja vykopli niektoré udalosti v živote – smrť babičky a uvedomenie si hodnoty času, ktorý v živote máme, Tvoje vyhorenie v práci a následný pobyt v „inom svete“, kde si mohol byť sám so sebou a preosiať si všetko v hlave. Väčšina ľudí si toto všetko neuvedomuje, alebo majú strach urobiť tento krok a zmeniť svoj ž Ako to vidíš Ty?

Jestli nás ve škole 15-17 let programují, abychom se (výměnou za domnělý blahobyt) stali kolečky ve velkém stroji, je pro většinu lidí velmi obtížné z toho systému vyskočit. Chce to buď “facku od života” (tak jako v mém případě) nebo silný pozitivní příklad. Osobně za poslední 3 – 4 roky potkávám stále větší počet lidí, kteří se jaksi probouzejí. Uvědomují si, že žijí pouze jednou, že mají na tomto světě svoji úlohu, a že největší hřích je promrhaný talent. Chodím stále častěji i do firem, jejichž zakladatelé nebo manažeři se je snaží přebudovat tak, aby v nich lidé mohli být lidmi a tvořit, co je opravdu užitečné a smysluplnné. Přijde mi, že dnešní forma kapitalismu se sype, a že je pouze otázkou času než se sesype zcela. Raduji se proto také z toho, že okolo sebe pozoruji rozrůstající se skupinu lidí, kteří přestávají se starým systémem bojovat, ale snaží se vedle postavit systém nový. Netuším, jak se to bude dál vyvíjet s planetou – přelidnění, klima, zdroje, voda, … tj., jak dlouho bude Země “obyvatelná”, ale pokud bude, jsem optimistou. Věřím, že jsme schopni dnešní kapitalismus zreformovat tak, aby byl smysluplnnější, zdravější a udržitelnější.

  • Tomáš, keď vidím niektoré „slobodné firmy“, kde sa ľudia „hrajú“ a majú kreatívne zariadené priestory, mám niekedy pocit, že sa prezentuje  iba jedna stránka ich práce. Sedel som nedávno s manažérmi z firem Google a 3M, ktoré majú kreatívnu pracovnú organizáciu aj slobodu v práci, s možnosťou pracovať na vlastnom projekte, ale všetci zdôrazňovali okrem kreativity aj silnú schopnosť vyberať dôležité nápady, škrtať a zastavovať mnohé projekty a sústrediť sa na výsledok, kde sa nakoniec merajú peniaze na úč Nie je chybou, že sa niekedy táto stránka kreativity, inovácii a slobody odsúva trochu do pozadia?

To je, pro mě, velmi těžká otázka. Vidím v přírodě, že vše má své tempo růstu, svou přirozenou velikost. V našem, na egu postaveném, světě věříme v Darwinovy závěry a myslíme si, že přežije pouze ten největší, nejsilnější a nejrychlejší. V dobách ne-dostatku a ne-bezpečí možná. Ale dnes? Myslím si, že nadešla doba “správné velikosti”. Můžeme už zřetelně pozorovat, jak moc nás všudypřítomná tupá snaha o nekonečný růst ničí. Před lety jsem se usmíval, když jsem slyšel Thomase Friedmana, jak říká: “Tato planeta má jeden problém, a to, že na ní žije příliš mnoho Američanů.” (ve smyslu životního stylu). Americkým (dnes tedy i naším) smyslem života je “si ho užít”. Já, já, já, jenom já. Naplno. A “užít” rovná se do velké míry nakupovat a spotřebovávat. Bez úvahy o následcích a jiných souvislostech. Toužíme po věcech, které vůbec nepotřebujeme a na které stále častěji ani nemáme. Zadlužujeme se v naději, že už “to” přijde (radost, štěstí, nirvána). A ono to stále nepřichází. Kupujeme si stále lepší auta, domy, svetříky, utrácíme, utrácíme a furt nic. Místo toho, abychom byli šťastní, měli jsme hromady volna (jak tento systém mimo jiné slibuje) pracujeme jako nikdy předtím, trpíme bezprecedentní mírou stresu a úzkosti (údajně už 3 milióny Čechů a 600 tisíc jich jsou na antidepresivech).

Na příkladu firem jako je Google nebo Apple je zřejmé, že pokud by nevyrostli do jejich dnešní mamutí velikosti, těžko by měly možnost změnit svět tak jako ho změnily (i když v případě některých projektů Apple teprve čas ukáže, jak pozitivní byly). Takže zdá se, že být velký = mít moc. Moc se dá využít a zneužít. Pokud chce někdo opravdu pozitivně změnit svět, měl by asi vyrůst. Ale vyrůst proto, aby nakrmil nikdy nenasycené krky akcionářů je nemoc, rakovina našeho světa.

  • Poznám firmy, kde sa ich majitelia snažia, aby ich zamestnanci boli „spokojní a šťastní“ a poznám aj rodičov, ktorí podobné „dobro“ páchajú na svojich deť Výsledkom je, že ľudia su zasypaní rôznymi bonusmi a privilégiami, ich výkon však klesá a napokon sa ukazuje, že nie sú ani veľmi šťastní – podobne ako rozmaznané deti v zlatej klietke. Šťastie vzniká predsa v konfrontácii s nešťastím, radosť sa kombinuje s trápením, úspech s neúspechom, atď. Vyrástol som z rozprávok o trvalom šťastí už ako pionier. Aký máš na to názor?

Taky mi přijde, že aby člověk uviděl světlo, potřebuje se nejprve seznámit s tmou, aby si dokázal vážit zdraví, potřebuje si sáhnout na nemoc, stejně tak bez neštěstí pocítíme štěstí jen velmi obtížně. Už jsme o tom mluvili u druhé otázky…. buď k dětem přistupujeme jako “šéf”, jehož úkolem je o děti se postarat výměnou za poslušnost… nebo k nim můžeme přistoupit jako partner (který je sice v roli lídra), ale o dítě “se nestará” (v  tradičním smyslu slova), ale spíše ho vede k tomu, aby se o sebe naučilo starat samo. Ve firmě platí to samé, stačí vyměnit názvosloví. Zaměstnanec místo dítěte a manažer místo rodiče. Starost o druhé vede k závislosti, pasivitě a nesvobodě. Pokud je to něčí cíl, ať se “o druhé stará”. Já hlasuji proto, abychom rozmontovali klece (ať už zlaté či jiné) a začali se pozvolna učit žít ve svobodném světě. Vždyť je rok 2013. Proč mít ještě dnes otroky a otrokáře? Vždyť příkladů, že to umíme líp je už tolik…

  • Sloboda a radosť v práci je fajn. Keď však bude horieť budova, tak musí nastúpiť krízový manažér, ktorý zachráni „hrajúce sa deti.“ Dnešný svet podnikania je plný rýchlych a rizikových rozhodnutí, keď nie je čas na analýzy rizika a hľadanie konsenzu. Niekto musí urobiť rozhodnutie, aj keď mnohým ľuďom v danej chvíli naruší ich „pokoj a šť“ Stretávam sa často so „slobodnými a hrajúcimi sa podnikateľmi,“ ktorí sú takí spokojní a šťastní, že ich nakoniec zlikviduje konkurent. Čo s tým?

Abychom si rozuměli… pro mě svoboda v práci nejsou “hrající si děti”. Pro mě jsou to dospělí lidé, kteří sdílejí smysl a hodnoty a rozhodli se spolu-pracovat na společném díle. Místo toho, aby jim někdo mocnější a chytřejší říkal, co mají dělat se na tom, co a jak dělat, dohadují sami. Zpravidla to ale není non-stop snaha o koncensus. To by se asi někam nedostali nebo mi místo podniku měli založit debatní klub. Spíše se místo příkazu nebo směrnice shora společně dohodnou a jdou do práce. Tento styl může být zprvu pomalejší (příkaz je zpravidla rychlejší než dohoda), ale koncensus to dlouhodobě bohatě dožene.

To, že si někdo hraje, až ho sežere konkurence může mít mraky příčin. Řešení vidím v “důlku”, tj. pokud si člověk/firma hraje na tom, v čem je dobrý, co ho baví a co je pro druhé zároveň užitečné, mělo by to dlouhodobě jít. Jestli si hrajete na něčem, co není pro druhé užitečné nebo na něčem, co jste okopírovali od druhých, nemůže to fungovat.

  • Trochu som Ťa provokoval, ale som na Tvojej strane. Skús teraz povedať niekoľko rád zo života pre tých, ktorí sú mladí a iba začínajú objavovať svoju vlastnú cestu.

Rozdávání rad je vždy obtížné. Já mám jen své zkušenosti. Svoji cestu si potřebujeme najít každý sám. Druzí nás mohou jen inspirovat. Mně přijde důležité učit se poslouchat své tělo. Přijde mi, že stejně jako třeba auto má své kontrolky, my máme tělo. Když vrní, je něco v pořádku. Když bolí, něco není dobře. Jedině tělo (a jeho pocity) může člověka navést k tomu, aby dělal, v čem je dobrý, co má rád, s lidmi, kteří mu jsou blízcí. A může mu též říct, že je mimo své nastavení, že žije život někoho jiného. Považuji též za důležité “život neodkládat”. Model “XY let to vydržím” považuji za nebezpečnou iluzi. Pokud člověk něco cítí, měl by za tím vyrazit hned teď. Máme přece jen jeden život na to, abychom udělali to, co tu máme udělat a nikdo nevíme, jak dlouhý bude.

Tu je pozvánka na náš spoločný seminár s Tomášom 22.9.2015  v Žiline

https://www.youtube.com/watch?v=iR1UKk-PcvU

Tu je niekoľko bodov z programu:
My ľudia aj firmy sa často štylizujeme do rôznych pozícii, ktoré od nás okolie očakáva. Radi hovoríme o úspechu, raste alebo produktivite. A možno by stačilo byť slušným človekom alebo slušnou firmou. Firmou, v ktorej máme rešpekt k našim spolupracovníkom, slušne sa správame k dodávateľom zákazníkom, životnému prostrediu a spoločnosti, v ktorej žijeme.
Snažíme sa vytvoriť hodnotu, ktorá uspokojí zákazníka a ctíme spravodlivú cenu – za prácu dodávateľov, našich spolupracovníkov a k našim zákazníkom.
V slušnej firme by mali ľudia nájsť niečo viac ako iba peniaze sa svoju prácu – motiváciu a radosť, ktoré súvisia so zmyslom toho čo robím, možnosťou rozvíjať v práci svoj talent, majstrovstvo a nájsť slobodu.
V mnohých firmách nachádzame protirečenia, ktoré sa dajú riešiť. Poďme sa spoločne o nich baviť.
Tu sú niektoré z nich:
  1. Poslušnosť a strach alebo zodpovednosť a sloboda?
  2. Kontrola alebo dôvera?
  3. Produktivita alebo inovácie?
  4. Štandardy alebo kreativita?
  5. Rast HDP alebo šťastia?
  6. Peniaze alebo život?
  7. Práca alebo rodina?
  8. Stimulácia alebo motivácia?
  9. Zamestnanie alebo povolanie?
  10. Maximálny výkon a zisk alebo čistá príroda a vzťahy?
  11. Vonkajší alebo vnútorný úspech?
  12. Otázky čo a ako alebo otázka prečo?
  13. Krehkosť alebo antikrehkosť?
  14. Prezentácie a alibizmus alebo akcie a riziko?
  15. Zložitosť alebo jednoduchosť?
Program
9:00 – 10:30
  1. Tomáš Hajzler: Zodpovedná firma a sloboda v práci
  2. Diskusia
11:00 – 12:30
  1. Ján Košturiak: Slušná a antikrehká firma
  2. Diskusia
13:30 – 16:00
Workshopy a diskusie

 

 

0